Mnoho tvůrců se svými obrazy cirkusu proslavilo. Oldřich Blažíček (1887-1953) k nim nepatřil. Přes nesporné nadání se jen obtížně propracovával z chudých poměrů Vysočiny. Nejprve se vyučil malířem pokojů, pak studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u Emanuela Dítěte a Karla Vítězslava Maška a posléze na Akademii u Hanuše Schwaigera.

Akademickému školení zůstal věrný a velkým formálním experimentům se celý život spíše vyhýbal. Z moderních směrů si osvojil impresionistický způsob malby, který byl v polovině 20. let 20. století přijatelný i pro nejširší publikum. Blažíčkovo jméno si nejčastěji spojujeme s krajinami a kostelíky jeho rodné Vysočiny, s monumentálními chrámovými interiéry nebo s folkloristickými studiemi či rázovitými lidovými figurkami.

Na vrcholu svých sil v sedmatřiceti letech však Blažíček namaloval rozměrný obraz, v kontextu svého díla velmi nezvyklý: Cirkus. Projevil se jako mistr perspektivy a bravurního uvolněného štětcového rukopisu a překvapivě také jako tvůrce obdařený nemalým smyslem pro humor. Dynamická kompozice se dvěma klauny a krasojezdkyní rozbíjí stereotypní představu o Blažíčkovi jako konvenčním krajináři. Jejím prostřednictvím se Oldřich Blažíček prezentuje jako všestranný malíř, který dokáže pohotově a s noblesou zvládnout i námět v jeho tvorbě ojedinělý.